Všichni jsme byli dětmi, dospívali jsme a vyrostli. A v mnoha různých obdobích jsme svůj život prožívali různým obdobím.

To, že se malé dítě chce tulit, mazlit, potřebuje podporu svých rodičů, ví každý z nás. Ale jak je to s dospívajícími, -náctiletými dětmi? Dost často se začínají osamostatňovat, vylétají z hnízda, dojíždějí třeba už na nějakou školu a „vypadají“, že už nás nepotřebují. Jak je to ale opravdu? Jak se cítí uvnitř? Jsou opravu už „malými dospělými“?

Podívejme se na to pomocí mojí terapeutické praxe – konkrétně kineziologie one-brain. Žena, 35 let – přichází, že se cítí nejistá v kontaktu s lidmi, nevěří si, nedokáže dosahovat svých cílů – není úspěšná, cítí se „ztracená v životě“, někdy jako dítě. Navenek však „bojuje“, je často unavená a vzteklá. Nedokáže si odpočinout, uvolnit se. Pořád musí jen pracovat a snažit se. Pomocí kineziologického svalového testu zjišťujeme, kde má tato situace svůj původ a lze ji využít pro odblokování:

Dostáváme se do věku 12 let, kdy žena začala chodit na víceleté gymnázium. Jaké jsou její vnitřní pocity v této situaci? Cítí se nejistá, vystrašená a nemá se o co opřít. Má být ta velká, co se dobře učí, vše zvládá, ale cítí, že to je na ní moc. Chce být ještě tou malou holčičkou, hrát si, bavit se a mít volný čas. Hodně volného času, ale realita je jiná a ona neví, jak dál. Obejmutí od mámy už moc nedostává a cítí se, že nemá podporu od rodičů. Mají své starosti a moc jí nerozumí. Ani ona sama neví, co vlastně potřebuje a nedokáže si o to říct. „Uzavírá“ to tedy v sobě a stává se tou výkonnou – v tom nalézá svoji hodnotu. Navenek je úspěšná, výkonná a hodnotná. Co se děje uvnitř ní však je zapomenuto.

Pomocí dalších terapeutických nástrojů se ženě věnuji – „léčíme“ zraněnou vnitřní holčičku, povídáme si s ní, dosycujeme ji láskou. Dáváme ji podporu – že si může hrát, může se bavit, být uvolněná. Má na to právo. Žena si uvědomuje, že v ní tato dvanáctiletá „nedosycená“ holčička žila svým způsobem až do dospělosti. Proto se ani ona sama nemohla v dospělosti cítit jako dospělá, zralá žena. Před ukončením sezení si domlouváme další postup na doma pro dosycení potřeb vnitřního dítěte  – např. více si hrát se svými dětmi, být  uvolněná (a bez plánu), věnovat se svým potřebám. Klientka odchází posilněná a spokojená. Ví, co má ve svém životě proměnit. Udělala zase krok ke své vnitřní svobodě a posílila svůj pocit dospělosti.

Co z toho vyplývá pro běžný život? Že i -náctiletý člověk je ještě dítětem. Potřebuje volnost, svobodu a možnost si hrát. A hlavně pořád potřebuje mazlení, dotyky a hru se svými rodiči, rozhovor s nimi či pochopení. Protože jestliže dítě předčasně „dozraje“ a je vystaveno „dospělé“ zátěži příliš brzy, bude v něm ta nedosycená vnitřní složka pořád aktivovaná i v dospělosti a bude se dožadovat svojí pozornosti. To se pak bude  projevovat např. psychickými obtížemi, pocity neúspěšnosti, syndromem vyhoření apod.

Rodiče – nezapomínejte na to!

P. S. Příběh z mé terapeutické praxe byl pozměněn tak, aby posloužil našemu účelu. Nejedná se tedy o mého konkrétního klienta 🙂