Téma  vzteku mě zajímá nejen z profesního pohledu psycholožky, ale také na základě mých osobních zkušeností jako mámy dvou malých dětí. Co to je vlastně vztek a emoce? Jak se v této oblasti vyvíjejí a projevují děti? Proč rodiče mívají velký problém se vztekem u svých dětí? Pojďme se na to společně podívat.

Vztek u dětí

Když přijde dítě na svět, nejprve vše prožívá na úrovni pocitové a emoční. Dítě se učí od narození emoce poznat, prožít a postupně  s nimi zacházet. Tím, jak dozrává jeho mozek, dítě dostává možnost zapojovat mozkovou kůru, a reagovat na vnější podněty nejen automaticky, nýbrž i za zapojení vědomé kontroly. I my v dospělosti – když se dostaneme do situace ohrožení, mnohdy zareagujeme automaticky a z tzv. „nižších“ pater mozku. Až když se uklidníme, jsme schopni vše vyhodnotit a reagovat rozumněji.

Co chci zdůraznit – emoce, např. vzteku, u dětí jsou normální a tzv. dobré. Dítě totiž zpočátku nemá moc možností, jak se vypořádat s něčím, co ho zasahuje (protože je ve vztahu k nám svým způsobem bezmocné). Také na základě fungování mozku nemá moc šancí řešit věci jinak, než emocionálním způsobem. Čím lépe dítě bude mít možnost si tyto emoce s podporou rodičů prožít a  bude se cítit v této oblasti přijaté, tím méně emocionálních problémů bude mít do budoucna. Když je dítě v „emocích“ – zejména tedy ve vzteku, potřebuje  přijetí, podporu, lásku a možnost naučit se v emocích zorientovat. Dítě se tak postupně učí emoce poznat a i s nimi zacházet.

Jak podporovat děti v oblasti emocí? Zde je několik tipů:

  • Děti mají potřebu péče a lásky. Dítě, které nemá plnou emocionální nádrž, bude častěji tzv. „zlobit“ a vztekat se. V tomto případě dítěti neodpírejte pozornost, ale naopak se s ním více mazlete a věnujte mu pozornost. Čím více je dítě ve vzdoru a negativitě, tím větší péči a lásku od rodičů potřebuje.
  • Děti mají potřebu pocitu vlastní síly a moci. Když se dítě cítí příliš ovládané – neustále je zvenku řízeno, ovládáno a kontrolováno – pak bude více reagovat vztekem a vzdorem. Zkuste ho více zapojit do rozhodování, aby mělo větší možnost volby či něco ovlivnit.
  • Dítě, které je v silné emocionální reakci – např. vzteku – je v podstatě „nesvéprávné“. Nechte ho „vyvztekat se“ – přijímejte jeho emoci a  buďte s ním. Můžete ho utěšit, pochovat, obejmout apod. Když se dítě uklidní, promluvte si s ním o dané situaci – co se dělo, co dítě chtělo a jak by se to dalo příště vyřešit jinak (např. domluvou).
  • Děti se potřebují cítit přijaté se vším všudy – když jsou tzv. „hodné“, ale i když jsou tzv. „zlobivé“. Protože tím si pěstují pocit sebelásky a sebehodnoty do budoucna. Když je dítě odmítané v případě, že „zlobí“, pak je „zaděláno“ na pocit nepřijetí a nelásku v dospělosti. Toto určitě neznamená dítěti vše dovolit – dítě samozřejmě potřebuje znát hranice a vědět, co ještě ano a co již ne. O tom si můžeme ale s dítětem povídat v klidu a po proběhnuté emoci.
  • Děti se učí nápodobou. Potřebují vidět, jak se rodiče vypořádávají s vlastní nepohodou a dostávat funkční návody na to, jak se vyrovnávat se svými emocemi a světem obecně.
  • Děti se potřebují učit, jak  vyjadřovat svoje emoce a prožívání. Je dobré je učit mluvit o tom, jak se cítí, co prožívají, s čím mají problém nebo co potřebují. Dále je vhodné naučit techniky zvládání emocí – např. zklidnění pomocí hlubokého dýchání, schoulení se do klubíčka, vybití vzteku rozmáchlými pohyby apod.

Proč nám  nejde  zvládat situace tak, jak bychom chtěli

Asi si říkáte, to je sice pěkné, ale někdy je těžké „ustát“ situaci u vztekajícího se dítěte. Vše totiž „ztroskotává“ na tom, že rodič je také jen člověk. Má své starosti a problémy, stres a frustraci. Mimo to má řada dospělých lidí nějakou emocionální zátěž z dětství. To vede k tomu, že v samotné stresové situaci  (např. scény vztekajícího se dítěte) – je rodič často sám zahlcený vlastním vztekem, a tak nedokáže zareagovat tzv. žádoucím způsobem – dítě přijímat, pochovat apod. Dost často takový rodič prožívá v tu chvíli vlastní zlobu na dítě. Rodiče vlastně mají  často problém se vztekem svých dětí, protože oni sami mají problém se svým vlastním vztekem. Rodiči ani tak nevadí, že se dítě vzteká, ale spíše to, jak se on sám u toho cítí – např. bezmocný, zahlcený, vzteklý apod. 

Analogicky s tím lze říci, že řada dospělých má problémy se zvládáním a projevováním vlastních emocí. Jestli je to Váš případ, jistě se ptáte co s tím. Proto jsem připravila pro rodiče další článek s tipy pro oblast emocí – najdete ho ZDE.

Co to jsou vlastně emoce?

Emoce vznikají jako reakce na něco příjemného nebo nepříjemného, co se nám v životě děje. Typická pro ně je určitá intenzita a  doba trvání. Patří mezi ně emoce negativní – např. emoce vzteku, smutku, strachu nebo i pozitivní – nadšení, radost apod. Emoce mají funkci adaptivní – umožňují člověku reagovat na vnější okolnosti (a tzv. „přežít“). Motivují a tzv. „rozpohybovávají“ ho k akci.

V podstatě existují dva druhy emocionálních reakcí:

  1. Ty první jsou projevem nižších (a vývojově starších) oblastí mozku – např. limbického systému, amygdaly a hipocampu a spouštějí se automaticky  jako reakce na nějaký vnější (ohrožující) podnět. Při silných emocích je „vyřazena“ mozková kůra (jež nám dává např. možnost věci rozvážit, kontrolovat a promyslet), a to z důvodu rychlého reagování a přežití. Reagujeme pak automaticky, účelně, ale někdy i iracionálně. Ohrožujícím podnětem může skutečně reálně se vyskytující hrozba nebo jen to, že náš mozek tento podnět jako ohrožující vyhodnotí (např. na základě minulých zkušeností).
  2. Kromě automaticky rychle vznikajících emocí existuje i pomaleji vznikající prožívání, pocity a emocionální reakce, které souvisejí  s myšlením  – tedy s tím, jak věci vyhodnocujeme (a jaký zaujímáme postoj k tomu, co se nám děje) a jak se pak na základě toho cítíme a jak jednáme.

Emoce jsou ve své podstatě dobré a v širším kontextu nás informují, že se  děje něco, co nás ovlivňuje a že musíme reagovat. Pomáhají nám tak se vypořádat s vnějším prostředím. V oblasti emocí nastávají problémy, když je potlačujeme nebo naopak když jim dáváme nekontrolovatelně průchod. Problémem je i jejich přeceňování nebo podceňování. Každá emoce – která nás zatěžuje – v sobě nese informaci o tom, jak se cítíme a co se nám děje – a jejím rozklíčováním (zpracováním) se můžeme posouvat dál v oblasti osobního rozvoje.

energetického úhlu pohledu jsou emoce  energií, se kterou bychom se měli naučit pracovat. Jde o to naučit se pracovat se svou myslí a s energií emocí tak, aby nás emoce neovládaly, ale my ovládali je. Naučit se poznat své emoce a pracovat s nimi je velkou výzvou každého zralého člověka. Toto téma souvisí s osobním rozvojem a kultivací, ale svým způsobem  je to také spirituální téma.