Snad každý rodič, dříve nebo později, je konfrontovaný s emocemi svými i svých dětí.  I mnozí dospělí v narazí ve zralém věku na své emoce a neví přesně, jak na ně. Připravila jsem pár tipů pro rodiče (a i ostatní dospěláky) o tom, jak zvládat lépe vlastní náročné emoce.

V čem spočívá tzv. zvládání vlastních emocí

Z neurofyziologického úhlu pohledu jde při vlastní práci s emocemi  v podstatě o to zaktivovat mozkovou kůru, která utlumí bouřlivou reakci nižších částí mozku (zejména amygdaly). Jedná se o zaměření vědomé pozornosti (např. na hluboké dýchání, vědomé převzetí kontroly nad situací, zaměření na pěknou vzpomínku přinášející pocit uvolnění, počítání do deseti apod.).

Vždy, když se v situaci, v níž na Vás jdou emoce, zvládnete na něco vědomě zaměřit, budete mít s velkou pravděpodobností možnost zareagovat žádoucím způsobem (a nikoli automaticky).

V rámci emocí by mělo být naším cílem emocím nepodléhat a nenechat se jimi zaplavit či ovládat. Měli bychom  umět se od nich oddělit a pozorovat je. Toto je dovednost, které je potřeba se však naučit.

Problém u rodičů v oblasti emocí

Současní dospělí byli v dětství vychováváni pomocí přesvědčení, že „kluci nepláčou“ a „holčičky se nevztekají“. V těchto přesvědčení, které nám většinou byly v dětství vštípeny, je obsaženo to, že emoce nejsou správné a že když se vztekáme/pláčeme, tak s námi je něco v nepořádku. Když se o nás tyto emoce „pokoušejí“, stáváme se nepřijatelnými (zejména sami pro sebe). Problém je v tom, že pak emoce potlačujeme nebo za ně máme pocit viny, což nám v konečném důsledku škodí.

Naše děti tyto přesvědčení o nepřijatelnosti emocí (alespoň na začátku života) nemají, a tak nám emoce zhusta „přehrávají“. Připomínají nám tak to, co jsme se sami naučili nemít, a tak nás dostávají do vnitřního konfliktu a následné emocionální reakce. Ta se může projevovat širokou škálou projevů – např. vztekem, agresí, pocitem přetížení nebo citovým odstupem a chladem.

Když máme tendenci potlačovat negativní emoce a nedovolujeme si je prožívat – např. smutek, vztek, agresi, pak zákonitě nemůžeme prožívat i ty dobré, pozitivní emoce, jako je radost, láska, nadšení apod.

Řešením tohoto problému pro dospělé může být – znovu si dovolit prožívat a projevovat emoce. Postupně je poznávat a naučit se s nimi zacházet. V podstatě – to, co nám nebylo dovoleno v dětství – můžeme teď znovuprožívat a naučit se s tím zacházet. Pro to, abychom emoce ovládli a kultivovali svoje projevy, je musíme neprve poznat.

Mám pro Vás pár tipů, které by Vám mohli pomoci při práci s vlastními emocemi:

  • Oblast prevence: Snažte se o sebe pečovat. I když máte děti, zachovejte si koníčky a radost ze života. Snažte si pravidelně dopřávat si odpočinek. Naučte se nějakou formu meditace či relaxace – tím se bude harmonizovat Váš psychický stav. Sportujte. To vše povede k tomu, že budete psychicky a fyzicky vyrovnanější a „nesklouznete“ tak snadno do stresové reakce v případě nepohody s dítětem. Více se Vám bude dařit být v nadhledu.
  • Zpracujte si svoje vlastní problémy z dětství. Najděte si kineziologa, psychologa nebo terapeuta a proberte to s ním. Jestliže Vás Vaše vlastní dítě dokáže velmi často a silně tzv. „vytočit“, může to ukazovat na to, že Vy sami máte problém z dětství  – např. Vaše vnitřní dítě potřebuje uzdravit. Dobrým indikátorem pro to, že potřebujete pomoc zvenčí, je to, když se nedokážete v dané situaci vědomě zastavit a „nabíháte“ si na pořád stejnou reakci. Když si to zpracujete, je možné že se Vám bude dařit zvládat situace vzteku s dítětem lépe a s nadhledem.
  • Udržujte si nadhled nad situací a odstup – děti jsou děti a budou se vztekat, hašteřit, něco nezvládat či neumět apod. Vy jste dospělý. Přispějte radou, pomocí, svým úhlem pohledu nebo je nechte je, ať si to vyřeší spolu samy. Přestaňte „skákat“ do situace za dětmi a zachraňovat je za každou cenu. Přestaňte se v situacích emočně angažovat a udržujte si větší odstup. Ve stresové situaci si např. řekněte: Mám se rád, jsem dospělý/á, jsem tady jako podpora dítěti apod.
  • V případě, že se dítě dostává do emocí – zaměřte se na svoje dýchání a na svoji srdeční čakru. Vnímejte, jak se rozlévá klid do Vás a kolem Vás. Pak se zaměřte na dítě – podívejte se, co se mu děje? Naslouchejte mu a podpořte ho.
  • Když dítě udělá něco, co se Vám nelíbí – pokuste se situaci jen popsat a požádat dítě o jeho pohled na situaci. Když se totiž začnete emočně angažovat – rozčilovat se, obviňovat dítě či sebe – pak se „emocionálně rozhodíte“ a zároveň „emočně rozhodíte“ dítě. Stane se pak, že se zapojí tzv. stará část mozku (amygdala) a Vaše řešení situace nebude věcné, nýbrž podbarvené stresem a negativitou (u Vás i dítěte).
  • Přijímejte svoje emoce a dovolte si je. Když je poznáte, nenechejte se jimi ovládat. Poznejte je a poznejte zároveň sami sebe. Uvědomte si, že emoce jsou jen projevem těla a souvisí s prožíváním, ale nejste to vy (Vaše skutečné já, skutečná vnitřní osobnost nebo podstata). Vy se můžete rozhodnout podívat se na situaci či dítě jinak a nenechat se rozhodit a vystresovat. Když se Vám to někdy nepovede, i přes to se mějte rádi.
  • Zastavit se ještě před tím, než se u Vás emoce rozběhne, je vhodné. Můžete např. použít techniku Semaforu (viz níže), můžete začít počítat do deseti, zaměřit se na dýchání. Pomáhá také přeladění – např. zaměřit se na hezkou vzpomínku, usmát se na svět kolem sebe apod.
  • Když se dostanete do emocí, stanete se de facto bezmocnými a nesvéprávnými – nechte emoci projít, pokuste se  pozorovat ji, prodýchejte ji. Zkuste se zastavit a říci si něco povzbuzujícího, jestli to bude možné. Směrem k dítěti nebo jinému dospělému reagujte až po odeznění emoce. Budete-li reagovat v emoci – např. ve vztahu k dítěti či někomu jinému – budete říkat a dělat věci, kterých budete později litovat.
  • V případě emocí může být vhodné ze sebe dostat napětí (např. křikem, boucháním do polštáře nebo energii odvést jiným směrem – např. začít zpívat, běhat apod.). Toto je vhodné dělat ne vůči někomu, ale např. ve vedlejší místnosti apod. Někdy je dobré o tom, co se ve mně děje, začít mluvit. Vyjádření emocí je vhodné zejména u lidí, kteří mají tendenci své emoce potlačovat.
  • Děti se učí nápodobou. Čím více si budete vědomi svých emocí a toho, jak s nimi můžete zacházet, tím lépe to děti budou moci „odkoukat“.
  • S pojmem zvládání emocí souvisí pojem emoční inteligence. Obsahuje v sobě schopnost sebeuvědomování vlastních emočních stavů, sebepoznání, empatii, sebeovládání a navazování pozitivních sociálních vztahů. Věnujte se vlastnímu sebepoznávání v oblasti automatických reakcí a stanovujte si, jak byste chtěli reagovat optimálně. Pěstujte si takové sebeprojevení, se kterým budete spokojeni. Věnujte se vlastní kultivaci v oblasti projevování emočních stavů.
  • Když něco ve vztahu k dětem v oblasti emocí nezvládnete – omluvte se sobě i dítěti, osvětlete, proč jste se tak zachovali a ujistěte dítě o své lásce. Příště to zkuste znovu a jinak – život Vám jistě nabídne příležitost.

Malý tip

Mám pro Vás techniku Semafor. Semafor má tři barvy – červenou, oranžovou a zelenou.

  • V případě, že na Vás jde vztek, pak se zastavte (STOP = červená barva).
  • Po zastavení se se můžete zaměřit na zklidnění a rozmyšlení se – např. zaměřit se na své dýchání, jít si umýt ruce, napít se a zejména popřemýšlet, co byste teď chtěli udělat (ROZMYSLI SE = oranžová barva).
  • Pak můžete začít reagovat a jednat tak, jak jste se rozhodli (JEDNEJ = zelená barva).

Co na závěr

Nejde o to stát se dokonalými „bezemočními“ dospělými, kteří všechno zvládají a nikdy se nerozzlobí. Ale spíše o to poznat sebe, své reagování a učit se sebou zacházet tak, aby mi bylo dobře – bez pocitů viny, selhání a bezmoci. A vytvářet si takový život a takový vztah k dětem, se kterým budete spokojení. Emoce jsou informace, jsou určitým způsobem přirozené a jejich projevování vhodným způsobem i zdravé. Ten, kdo má s emocemi problém a uvědomuje si to, může tuto oblast použít pro oblast osobního růstu.  Náročné emoce a pocit, že je nezvládáme, nám totiž přinášejí informaci o tom, že náš život je v nerovnováze, že jsme něco potlačili nebo že máme něco ve svém životě změnit. A na to bychom měli myslet především.